Svou činností si vysloužili jiné označení, a sice rabovací garda. Dovedu si proto docela dobře představit mladíky z Budínky nebo Dobronína, kteří jistě posíleni alkoholem, si šli vyzkoušet svou sílu na lidech, Němcích připravených k odsunu, do sběrného tábora. Je to pro nás taková potupa, že někdo již po válce zmasakruje neozbrojené civilisty a potom je jako odpad zahrabou na poli.
Třeba se báli, že některý z Němců ještě promluví, a třeba ukáže na udavače z Protektorátu. Takový případ znám. Našeho souseda rychle pověsili, protože prý kolaboroval. Podnět dal udavač, který se bál, že se prozradí, jak a koho udal. Náš soused totiž pracoval na poště, a jako starousedlík znal mnohého, kdo podával psaní, podle adresy věděl kam dopis směřuje. S dobrou vizuální pamětí mohl s jistou dávkou pravděpodobnosti určit, kdo dopis posílá. Neměl se nikomu svěřovat, a zůstal by na živu. Omluvný dopis prezidenta Gottwalda mu život nevrátil.
Němci za války se také často nechovali jako lidé, ale to přece neznamená, že musíme, dokonce již po válce, vykonat na jiných, evidentně provinilých jen tím, že byli Němci, akt kruté pomsty.
Asi se již nevyšetří, jak to tenkrát bylo. Ani svědectví posledního žijícího „aktéra“ nelze brát jako důkaz. Cožpak nikdo v Budínce či Dobroníně nevěděl, co se dělo? Byli ti revolucionáři vůbec "místní"? Nebyli to nakonec obyvatelé z jiné planety? Asi ano, vždyť my jsme civilizovaný, slušný a kulturní národ, že jistě naším jménem konal někdo úplně jiný.
Co Čech, to muzikant aneb, já nic, já muzikant?