Vzpomínka na únor 1948

Byli jsme průměrná rodina. Po válce se všichni chtěli vrátit do let před rokem 1938. Bylo to zvláštní období, na které si vzpomenu vždy při posuzování pádu režimu v roce 1989.

Tatínek začal pracovat na osamostatnění a plnit si sen o vlastní ordinaci. Byl tehdy jako dentista v zaměstnání u doktora Závorky v Táboře. Tam jsme po celou válku také bydleli. Po všech úředních i jiných lapáliích dostal konečně koncesi do Soběslavi. Následovalo shánění zařízení ordinace. Naštěstí maminčina sestra v Liberci objevila možnost koupit zařízení ordinace, která byla ve správě města. Půjčku vyřídili rychle, protože se tehdy vědělo, že dobrý zubař nemůže zkrachovat, a tatínek měl výborné reference.

Tak jsme se stěhovali do Soběslavi, kde žila tátova tetička, ke které před válkou jezdívala Hana Benešová na odpolední čaje. Do té její vily jsme se nastěhovali po úpravách a zavedení vody pro ordinaci koncem roku 1946. Bylo to krásné období. Rodiče byli spokojeni, a tak nám "pořídili" sestřičku. To se psal 2. leden 1948. Mně bylo tehdy třináct let. Sestřičkou jsem se chlubil a vozil ji v kočárku, za který se druhá setra styděla. Jí bylo devět let a cítila se být slečnou (snad toto nebude číst). Tatínkova praxe prosperovala a protože byl před válkou mezi akcionáři Ladovky, továrny na šicí stroje, tak asi z nostalgie chodil dvě odpoledne v týdnu (od června 1947) "zadarmo" do její zubní ordinace ošetřovat dělňouše, jak jim říkal. Oni tak nemuseli se zubama do města, stačilo jim zajít v pauze k tatínkovi.

Ordinace byla skoro stejná, jako ta naše. Koupili ji tehdejší majitelé. Bylo asi nepochopitelné, že tatínek nechce nic za práci, tak se s odboráři domluvili, že budeme dostávat na zimu antracit do amerických kamen. Ty odbory se právě v únorových dnech zachovaly, na tu hektickou dobu, zvláštně. Zastaly se tehdejšího šéfa/majitele proti návrhu komunistů a nechali ho řídit Ladovku dál. To vše mi vyprávěl tatínek, když jsme po jedné "návštěvě" jakéhosi výboru byli v šoku. Řekli nám, že tatínkovu ordinaci zabavují ve prospěch dělnické třídy. Přesné datum neznám, vím jen, že to bylo po oznámení záložny o splacení poslední splátky za zařízení ordinace. Soudruzi citlivě čekali, až táta ordinaci splatí. Ordinace byla na tehdejší dobu moderní, o čemž jsme se shodou okolností s manželkou přesvědčili v srpnu 1968 o dovolené. Vybavení bylo pěkně udržované a v nezměněné podobě sloužilo tehdejšímu šéflékaři.

To vše se dělo po únorovém "vítězství" v osmačtyřicátém. Já tehdy navštěvoval Reálné gymnázium na Riegrově náměstí v Táboře a "únor" mě zastihl v druhém pololetí sekundy. Jednoho dne přišel ředitel a oznámil nám, že reálné gymnázium končí a stane se Střední všeobecně vzdělávací školou, ale až od 4. ročníku a že sekundáni budou v následujícím školním roce sloučeni s tehdejší měšťankou, pod názvem Jednotná střední škola. První, co nás napadlo, byla stávka, ale nějaká pitomá. My se, alespoň někteří z nás, přestali učit v domnění, že nám to, co víme(!) bude v měšťance stačit. Nic jsme samozřejmě nedokázali, jen rodiče z nás byli smutní. Tehdy jsme totiž netušili, jak nás komunisti roztřídí podle původu. Já byl v té horší kategorii, syn zubaře. A to bez ohledu na to, jak se "ten zubař" ke své nálepce vypracoval. Pro mě to znamenalo, že budu pokračovat již v Soběslavi.

Ze Soběslavi jsme jezdili do Tábora tři. Spolužák Jarda a o rok výš Lada, krásná sousedka. Lada dokončila školu v Táboře a my s Jardou šli do třetího ročníku v Soběslavi. Seznamování probíhalo pomalu, ale "zařadili" jsme se. Z ruštiny jsme znali víc než učitel, což jsme mu dávali najevo. Dnes vím, jak jsme byli blbí, protože on tu ruštinu dostal od komunistického ředitele (dosazeného Táborskou KSČ) jako poslední šanci, jinak by šel do výroby. Komunisté dokazovali vším možným svou nadřazenost jako kdysi nacisté. Nikdo si ničím nebyl jist. Prověrky byl jakýsi vžitý termín pro "vyšetřování" udání. Oni mohli i naznačovat.

Tak se dostala do jejich hledáčku i naše rodina. Ordinace soudruhům nestačila, a tak začali tatínka vydírat tím, že by z naší vily se zahradou s anglickým parkem byla pěkná mateřská škola. Tehdy přišel místní policajt, odložil si na stůl pás s pistolí a předložil taťkovi přihlášku do KSČ. Že nemusí na schůze, ale vykoupí se výší „dobrovolného“ příspěvku. Dokonce souhlasil, že mohu já chodit místo tatínka v sobotu odpoledne a v neděli pracovat na budování ulice, která se dnes jmenuje Na Ohradě. Po několika kontrolách, když ani "nahrabané" zlato nenašli, se situace zklidnila. Tatínek do strany nevstoupil. Akciemi Ladovky se ani zadek vytřít nedal, zato dobropis Spořitelny za ordinaci jsem ještě před měnou použil na koupi závodního Favorita. Tím se uzavřela kapitola ordinace. Soběslav přestala být přátelská, a tak naši vilu prodali a odstěhovali se tam, kde nás nikdo neznal. Na sever do Varnsdorfu s místem dentisty v Rumburku. Nebylo to snadné, protože se komunistickým chapadlům nedalo uniknout. Tatínek po několika soběslavských infarktech nepřežil poslední 2. března 1961.

Na pohřbu tatínka mi babička, tatínkova maminka, říkala, že to, co komunisti provedli jí, není nic proti tomu, co dělali s námi. Také říkala, že je proti přírodě, aby rodič pohřbíval dítě. Ona si také s komunistickou svévolí zažila své. V Jindřichově Hradci měli s dědečkem hezký dům s byty "přes celé patro". Dědeček byl totiž svého času ředitelem berního úřadu, což jeho vdově v té době bylo vlastně přítěží. Opakovalo se totéž jako u nás. Jednoduše jí oznámili, že se bude stěhovat. A dostala byt o jedné místnosti se záchodem na chodbě a vyhlídkou na místní hřbitov. Babču však nezlomili. Klavír, křídlo, který se do té místnosti nevešel, zapůjčila místní hudebce, ale když ho chtěla prodat, aby si k almužně od státu přilepšila, tak jí ho zapřeli. Mělo již inventární číslo!

Babča byla ale "formát". Jednou mě vzala "na oběd". Na náměstí byla totiž restaurace, kde vařili důchodcům. Za dvacetník polévka. My tam usedli, bábi odložila bílé rukavičky a objednala nám dvě polévky. Starší číšník, který asi babičku znal, nás obsloužil, jako bychom udělali útratu za tisícovku. Já to, jako kluk, nechápal, ale dnes to vidím zcela jasně. Chudoba cti netratí, říkávala a já bych ji dnes rád slyšel, co by řekla tomu, když na některých sídlištích žijí chudí jako prasata.

A ještě jeden příběh z rodiny. Strejda Jenda se od mala vypracoval v jedné firmě až na vrchol. Starý pan majitel mu proto firmu předal, ale jméno firmy zůstalo. Tak se strejda stal majitelem firmy Eduard Valach a spol., Ječná 12, Praha, ze které se postupně staly Kolínské obchodní tiskárny. Pan Valach nevěděl, že je strejdovi za pár měsíců seberou. Dělníci, a strejda byl kdysi jedním z nich, se za něj postavili, a tak mohl zůstat ředitelem. Strejda si později postěžoval, že se na poradách naučil kouřit a postupně se propracoval k infarktu. Řekl bych, že to byl poměrně dobrý konec.

V penzi strejda pobýval převážně na chatě v Pikovicích a odnaučoval se kouření. Scházeli jsme se u něj a vyprávěli, resp. já poslouchal a strejda vyprávěl o tom, co se s maminkou jako děti nachodili do lesa na borůvky, brusinky či houby, které prodávali.

Babička, mámina maminka, prala po rodinách, až naspořila na koupi domku, kde jsem se v pětatřicátém narodil. Nemohla pochopit, že někdo může člověku sebrat existenci, když se k ní sám propracoval. Děda jezdil jako kočí u Schwarzenbergů a nechápal, komu vadili, protože jako páni (zaměstnavatelé) byli uznalí.

Tady musím vzpomenout strejdu Josefa, maminčina bratra, který se prý před vojnou schovával v komíně, kde se něčím nakazil, až mu jedna noha ochrnula. Pak na vojnu nemusel a mezi válkami byl veden jako invalida. Jeho sourozenci ale říkali, že je jen línej a stěžuje si na svou bídu. Viní všechny okolo ze své "bídy", a tak po válce vstoupil do KSČ, aby se o něj strana, jak měl slíbeno, postarala. Víc o této organizaci není třeba dodat. Takových strejdů má i její nástupkyně jistě dost.

Ještě jedna poznámka k chování této lidumilné strany. Jako vrchol cynismu jsme považovali po tátově úmrtí oznámení, že pominuly důvody, pro které jsem nemohl být přijat na LFUK, že mohu ke zkoušce přijít. A já to přijal, i když jsem byl o necelých deset let starší, než spolužáci, kterým se říkalo kolegové. Splnil jsem slovo, které jsem dal tátovi, ale nedokončil jsem. Zapsat jsem ještě 4. ročník, ale nastoupil jak technik v Československé televizi.

A kdyby někdo nechápal proč nemám komunisty rád, tak mu s tím nepomohu.